Kýč v interiéru: na hranici vkusu

Právě kýči se dnes budeme ve článku věnovat, a to v souvislosti s interiérovým designem. V posledních dvaceti letech se hodnoty, na kterých kýč stojí, změnily. Pro uznávané designéry se stal kýč zábavným motivem, pracují s jeho historií a dobovými souvislostmi. Samotné slovo „kýč“ vzniklo z německého „kitsch“ ve 2. polovině 19. století a označuje předmět nebo skutečnost, která, i když se tak netváří, je bohužel obsahově i umělecky jednoduchá. Krásným příkladem je „roztomilý“ nástěnný talířek s obrázkem klubka vlny a dvou hrajících si koťat v pastelových barvách. Jeho účel není jiný než dekorativní, motiv kočiček je velice jednoduchý až primitivní a samotný talířek nevyvolává jinou reakci než tu, kterou bychom (u kýčaře) očekávali: sprásknutí rukou a vykřiknutí „to je roztomilé!“. Kýč je prostě produktem pro esteticky líné publikum.



Kde je ale hranice mezi momentem vtipu a kýčem? Vše stojí na kontextu. Pokud váš interiér vypadá střídmě, jeho koncept má hlavu a patu a barvy, materiály i textury se navzájem komplementují, bude u vás kýčovitý předmět působit dojmem uměleckého díla. Podívejte se třeba na kasičku - slona z dílny Maxima Velčovského a představte si ho v minimalistickém interiéru s množstvím světla, nábytkem od předních návrhářů a s akcentem zelené barvy živých rostlin. Hezká představa, že? V takovém interiéru nám slon bude vyprávět příběh, zajímat nás a škádlit naši představivost.



Teď si kasičku představte v bledě-žlutě vymalovaném dětském pokoji s hromadou dalších keramických „úlovků“ z tombol a dětských výletů – tahle představa je nic moc, že? Toto malé cvičení ukazuje, že kýč působí opravdu úplně jinak s ohledem na kontext, do kterého je vsazen, může působit zajímavě a vtipně a nebo naopak ošuntěle a levně.

Takto hrát si můžeme ale i s opravdovým kýčem, který nevznikl v designérském studiu nebo není produktem s vysokou uměleckou hodnotou. Podívejme se třeba na japonskou mávající kočičku štěstí Maneki neko nebo na osmdesátkové socialistické hračky „mončičáky“.



V přeplácaném interiéru s množstvím barevných kreací, levných materiálů a dalších dekorativních hrůz se nám z vystavených pokladů budou ježit vlasy. Pokud bychom je však zasadili do vkusně zařízeného interiéru, na kterém pracoval zkušený designér s estetickým cítěním, levná cetka (právě např. kolekce mončičáků uchovávaná z dětství vystavená v řadě nebo maneki neko přivezená z cest) bude v interiéru působit svěže, vtipně, lehce a patřičně.

Zpět k designérům: pro ilustraci uvádíme např. Phillipa Starcka, autora  nebo The Tooth Stools. Jeho lampy i stoličky jsou bláznivé, vyvolávají otázky a u někoho možná i zdvihnou obočí, ve vkusně vybaveném interiéru však vyniknou a stanou se ikonickým prvkem. Základem zbylého interiéru je totiž luxusní jednoduchost, ve které má „kýč“ dost prostoru pro vyznění.



Závěrem ještě upozornění – kýčem se nemusí stát jen dekorační předměty! Kýčem interiéroví designéři nazývají i levné materiály předstírající luxus (např. plast „věrně“ imitující mramor nebo dřevo), levné náhražky vydávající se za designové kusy nebo soukromé sbírky a kolekce protékající celým interiérem.



Nebojte se tedy investovat do kvalitních časem ověřených materiálů, designových kousků nebo se zaměřit na eliminaci nepořádku ve prospěch jednoho konkrétního kýče, který chcete ve vašem interiéru pořádně vyzdvihnout.



Autor: Jana Hradecká, interiérová designérka a ředitelka interier design školy intermezzo